Tatry (18.- 20.8.2009)

Je tomu asi rok, co se v našich ( konzumací piva omezených ) palicích zrodil plán na tuto expedici. Jenže jak to tak bývá, to se nám to u pivka kecalo. Buď nemohl jeden, nebo druhej, nebo bylo hnusně. Zkrátka, pořád nic...

Je pondělí, něco kolem oběda a stavuje se Johny, chce nahrát fotky z víkendové lezby na Prachově.
'Johny, jel bych líst.'
'A kam, Johny?'
'Za jak dlouho můžem odjet do Tater?'
'Zítra po obědě.'
'Ok.'

V úterý po obědě ( rozuměj, asi o půl páté ) sedíme v autě a ubíráme se směrem k východu. Nic moc zajímavýho, ale o pár ( docela dost ) hodin později už se nacházíme na zajímavějším místě - na stanici lanovky v Tatranské Lomnici. Takže šup šup, najíst, do spacáku, pivko a good night, Johny.

Ranní vstávání fakt není nic pro mě, ale co zrobim? Po páté vstáváme, něco k jídlu a taky čaj nesmí chybět. Přebalit batůžky ( svině těžký... ) a už vyrážíme vzhůru. No bylo to fakt daleko a fakt vysoko, ale dokázali jsme to, a tak kolem deváté přebalujeme ( opět ) batohy na Chatě pod Skalnatým plesem. S sebou bereme jenom věci na lezení a trošku jídla a pokračujeme hore k nástupu do jižní stěny Kežmaráku - náš dnešní cíl. Všude kolem se válí nějakej ten mrak. Už od rána plný optimismu hlásím, že až do toho zasvítí, tak se to rozpustí a bude hezky. Nerozpustilo. Když se občas na chvilku přecejenom ukáže stěna, snažíme se zorientovat. Johny jde ještě najít nějakou vodu, ale jak tak nesvítí, tak ten sníh nějak netaje a voda nějak neteče. Ale nakonec se zdařilo..:)

Nastupuju do první dýlky. Koutem šikmo doprava a pak nahoru ( což bylo mimochodem blbě, ale pšššt, to teď ještě nevíme ) Zakládám prvního hexe, pohnu se o deset čísel a už vypadává. To bude teda zajímavý. Né, nebojte, ostatní jitění už vžycky bezvadně drželo ( aspoň doufám, nezkoušel jsem ). Celkem pohodová dýlka a už jsem na štandu, dobírám Johnyho a lezem dál. Druhá dýlka taky fajn...celkem...ale ta třetí se nám nějak nezdá ( že bysme tu byli blbě?! ). Po chvilce dumání traverzujeme doprava do jiné cesty, kterou leze horský vůdce s klienty. Ten to tu určitě zná, polezeme za ním. A že jsme kluci slušně vychovaný, pustíme ho před sebe. Moc hloupý nápad. Na štandu čekáme asi dvě hoďky než přelezou. Docela nepříjemný zpoždění. Potom už to šlo nahoru celkem dobře. Jedna dýlka, druhá, i Johny si něco vytáhne, aby nezlenivěl....radši ale lezu na prvním, to totiž nemusim tahat ten batoh.
Jsme na polici. Obrovská římsa, táhnoucí se středem stěny šikmo doprava nahoru. Z ní vybíhá rovně nahoru "Obrovský kút", tím jsme chtěli lízt. Jenže rafička nacházející se někde mezi čtvrtou a pátou odpolední říká dost důrazně, že dneska raději ne. Zbývá otázka, jestli po polici nahoru, nebo raději dolu. Raději dolu! Horský vůdce hází na slanění dvě 60m lana a rychle nám mizí z dohledu. My máme lano jedno. Matematika jednoduchá, štandy 50m od sebe. Šedesátka na půl vyjde na 30m ( jsme pitomci, víme...ale dokud člověka ta blbost nevyfackuje... ).
'Johny slaň, já to nějak slezu.' Asi takhle to vypadalo pár dalších, zatraceně dlouhých hodin. Později už se nám podařilo občas i nějakej ten štand na slanění urvat. To vám bylo radosti, když člověk čas od času zapnul karabinu do poctivýho nýtu. To se hned člověkovi udělá hezčí nálada.
No, nakonec jsme se dolů samozřejmě dostali. Mažeme zpátky na chatu, naštěstí je to kousek. Jedno rychlý u Laca a jdeme vařit večeři. To už je teda mimochodem pěkná tma. Ale ty čínský nudle, ty vám jsou tak výborný....A aby toho nebylo málo, Johny přichází s poznatkem - stanice lanovky je otevřená, vytopená a ke všemu s televizí. Taky záchody a teplá voda. Nejlepší hotel co si může člověk přát a navíc zdarma. Dobrou, Johny.

Ráno tu projde nějaký správce, ale nijak mu nevadíme. Dokonce nám přeje dobrý ráno. Prostě pohoda. Tak nádherný ráno se jen tak nevidí. Hned nás to trošku povzbuzuje a už se zase těšíme do stěny, nejdřív ale snídani, samozřejmě...
Šlapeme hore do 'Lomnickýho sedla'. Krucinál to je ale vysoko. Příště jedu lanovkou! Nad sedlem nelízáme do feraty, kterou slízáme do vedlejší doliny - do 'Téryho kuloáru'. Docela rychlá nástupová cesta, když se to tak vezme. Jsme pod západní stěnou Lomničáku a nad náma ona legendární Hokejka. V první dýlce už jedna dvojka je, my budeme druzí ( a rozhodně ne poslední ). Nakusuju první dýlku. Krásný lezení takovým dlouhým koutem. Druhá začíná trošku divným krokem hned nad štandem, ale pak už to jde dobře. Dokonce jsem se tak rozjel, že jsem minul druhej štand a valil hned na třetí. Samozřejmě omylem, tak jsem se zase vrátil. Třetí dýlku pak nechávám Johnymu. Jsme na štandu, vpravo od nás takovej kout a za ním nýt. Podle nákresu traverz doprava. Fuj! Takový vzdušný...to bylo. Nějakou chvilku nad tím dumám, trošku no-hand a už držím dobrej chyt v horizontální spáře, která mě přivádí na velkou polici, na jejímž konci je štand. Johny malinko nadává ale už je u mě, kluk jeden. Pauza, sváča, foto.
Pátá dýlka nahoru a zase trošku doleva. Jeden moc ošklivej rajbasovej krok. U kolena rezavá skoba a kde nic tu nic. Snažím se levitovat. Hezky pomalu, žádný zbrklotiny, Dejve, nepadej!!! A mám ji, díru, mršku, celá mokrá je, plná vody, ale stejně ji teď děsně moc miluju. Je to pro mě ta nejlepší díra na světě. Teď už jenom zase přelízt ten kout, co jsme přes něj před chvilkou traverzovali a štand. Pohled vzhůru je krásnej, vzrušující a děsivej. Jsme totiž právě pod oním převisem hokejky. No, když už jsme tu, nebudeme na to jen tak vejrat. Johny, du, drž mi palec. Popravdě jsem do poslední chvíle doufal že tam najdu nejt. Tak aspoň tři skoby, taky dobrý. Nalízám, trošku to okoukávám a zase slízám. Musim si to trošku promyslet:) Tak ještě jednou. Fakt krásný kroky, takový exponovaný. Pár převyslích kroků a jsem nad tím. Ještě vyřešit takovou koutovou spáru a štand. Happy. Super lezení. Johny, pojď. Má to chudák těžký, s tím batohem. Čistě to nejde. Ale nakonec to dokázal.
Ze štandu vede sokolíková hrana vlevo a koutová spára vpravo. Jdu doleva. Dokonce i skoba tu je, ale čím dál míň to vypadá na správnou cestu. Navíc vpravo jsou skoby taky, tak se vracim a jdu koutem. Tudy je to správně. Poměrně lehká dýlka a už jsme pod komínkem na dalším štandu. Prolízáme jím a pokračujeme spárou dál až pod dost nepříjemný místo ( trošku jsem si říkal, proč je tu těch skob tolik ). Dva metry to ještě jde, ale to už jsem v nejtěžším kroku cesty. Čistě to nedám. Strkám prst do skoby a rovnám si nohy. Docela rád bych si tu skobu zapnul, ale když v ním mám strčenej ten prst!? No i to jsme vyresili. Přítah za skobu a za chvilku jsem na štandu. Před náma poslední dýlka komínem a jsme nahoře. Poslední dvě dýlky takovýho choďáčku a přeskakujeme zábradlí na Lomnickým štítu. Máme to, Johny...Hokejka, VI, A+. Je to tam...

Tak teď ještě dolů. A fofrem. Za dvě hodiny máme na 'Štartu' schůzku s koloběžkou.

Zní to neuvěřitelně, ale stihly jsme to. Z Lomnického štítu na Štart za dvě hodiny ( teda Johny ještě o čtvrt hodinky míň ). Ten dnešní obrovskej dort zakončujeme třešničkou v podobě sjezdu do Tatranské Lomnice na koloběžkách. Po večeři nás čeká už jenom cesta domů. Ale nebojte, vrátíme se. Kdo pojede s náma???

PS: Jo a fotky z tohoto výletu i z nějakých jiných jsou tu: www.djurb.com